Tereza Cajthamlová (8.A - 2008)

 

Dospívání

Je - li dívce patnáct, má prázdné ruce a po kapsách nosí zmuchlané papíry, pár drobných a hromadu ideálů a tužeb. Najednou sedí v hledišti a otevírá se před ní obrovská opona. A za tou oponou je nový, barevný svět dospělých. Vzduch tam voní kouřem a pivem a všechny postavy té přitažlivé hry se usmívají a zvou mezi sebe novou herečku. A ona kráčí dychtivě po schodech nahoru, na pódium. V tu chvíli si o sobě vůbec nic nemyslí. Až jí někdo řekne, že je hezká, sundá jí kabát s plnými kapsami snů a posadí ji na židli. A okolo stolu je spoustu nových tváří. A ona ještě neví, co jsou zač. Pamatuje si jen své dětské hry, ve vlasech má sponky, ale její oči hledají lásku. A její rozum si snaží to slovo o pěti písmenech přeložit. 

"Láska, to je jako někoho mít, s někým chodit, držet se s ním za ruku, líbat se s ním," myslí si ona. 

" Ne," řekne ten, co jí sundal kabát. "Láska je touha, potřeba blízkosti jiné osoby, odevzdání."Ona tomu nerozumí, ale zní to přeci tak dospěle. Musí to tak nějak být. 

Doposud nedělala nic opravdu, jen si na to hrála. „Tak, pane, pojďte si hrát na touhu!" volá. A muž s takovou zvláštní jiskrou v očích pokývne. A tak po sobě touží. Je to zábavné. Najednou zjišťuje, že musí myslet jen na něj: na jeho ruce, na jeho rty, na jeho hlas ... A on si ji prohlíží a říká jí, že se stala celým jeho životem. A sklenky s vínem a pivem o sebe cinkají. A ona, když už je po představení, jde domů a přemýšlí o tom novém pocitu, který skrze ni prosákl jako inkoust přes papír. 

"Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád, ... " ptá se, když zůstane sama. "Ale má, vždyť mi to říkal." A pak si čte básničky, mezi řádky slov se skrývá jeho tvář a jeho úsměv. Večer se před zrcadlem svléká a představuje si jeho ruce, bloudící po světlé kůži. 

A tak po sobě strašně touží a ona má pocit, že je šťastná. 

Tak, a teď to odevzdání," řekne on jednoho dne, když jí zase pomáhá z kabátu s plnými kapsami snů. 

Tentokrát kývne ona a snaží se mu z očí vyčíst, jestli to odevzdání bude taky tak krásné. A je. 

Padají hvězdy z jeho vlasů a ona je chytá do klína. Je zemí, půdou a on deštěm. A ona poznává, 

že už není malá holka. Vyčesává si sponky z vlasů a jediné, co si přeje, je, aby už napořád ji hřál jeho horký dech. Stal se pro ni jediným skutečným mužem. 

Ale ten jediný skutečný muž vstává, obléká se a kamsi odchází, ještě se jednou otočí, pošle jí z dálky polibek a zakřičí, že je krásná. 

A ona se rozpláče a bezradně se dívá kolem sebe. Je jí jen půl. Všude je spousta mužů, a tak se k někomu z nich rozeběhne a očima se ptá, jestli by jí nenahradil tu ztracenou půlku sebe sama. 

Je - li dívce šestnáct, má prázdné ruce a po kapsách nosí peněženku a doklady. Najednou stojí na pódiu a za ní se neúprosně zavírá opona. 

 

V kategorii: Práce studentů | Vytvořeno: 04.11.12 | Zobrazeno: 492x