Práce našich studentů
Michaela Pokutová (5.A - 2006)
Čím nechci být
Letošní Vánoce jsem si ani trochu neužila. Nevím proč, ale byly vážně zvláštní. Netěšila jsem se na ně, nejedla jsem cukroví a zdobení stromečku se pro mě stalo noční můrou.
A tak mě napadla hrozná věc. Není to, sakra, věkem? Nestárnu já? Nezačínám být DOSPĚLÁ? Musím na to pořád myslet. Pořád musím přemýšlet. A pořád se musím ptát: Budu doopravdy jednou jako vy? Jako vy všichni, co se považujete za "normální"? Budu mít školu? Budu mít byt? Budu mít děti a pejska a manžela, který se den co den jen válí na gauči, pije pivo, kouká na televizi a dělá nepořádek?
Budu se přetvařovat? Budu lhát? Nechám si všechno líbit? A budu lichotit šéfovi? A pohrdat podřízenými? Budu počítat peníze? Budu šetřit? Budu den co den luxovat? Umývat nádobí a utírat prach?
A až v roce 2016 policie rozežene CzechTek, budu jim fandit? A budu na ně do televize volat:
"No tak je zmlaťte! Feťáky hnusný! Chátru špinavou!"?
Odpověď je jasná: NIKDY! Nechci a taky nebudu dospělá! Nechci být jako vy, nechci být normální a nechci manžela. Chci ŽENU!
A strašně moc doufám, že to tak budu chtít až do konce života ...
Tereza Cajthamlová (8.A - 2008)
Dospívání
Je - li dívce patnáct, má prázdné ruce a po kapsách nosí zmuchlané papíry, pár drobných a hromadu ideálů a tužeb. Najednou sedí v hledišti a otevírá se před ní obrovská opona. A za tou oponou je nový, barevný svět dospělých. Vzduch tam voní kouřem a pivem a všechny postavy té přitažlivé hry se usmívají a zvou mezi sebe novou herečku. A ona kráčí dychtivě po schodech nahoru, na pódium. V tu chvíli si o sobě vůbec nic nemyslí. Až jí někdo řekne, že je hezká, sundá jí kabát s plnými kapsami snů a posadí ji na židli. A okolo stolu je spoustu nových tváří. A ona ještě neví, co jsou zač. Pamatuje si jen své dětské hry, ve vlasech má sponky, ale její oči hledají lásku. A její rozum si snaží to slovo o pěti písmenech přeložit.
"Láska, to je jako někoho mít, s někým chodit, držet se s ním za ruku, líbat se s ním," myslí si ona.
" Ne," řekne ten, co jí sundal kabát. "Láska je touha, potřeba blízkosti jiné osoby, odevzdání."Ona tomu nerozumí, ale zní to přeci tak dospěle. Musí to tak nějak být.
Doposud nedělala nic opravdu, jen si na to hrála. „Tak, pane, pojďte si hrát na touhu!" volá. A muž s takovou zvláštní jiskrou v očích pokývne. A tak po sobě touží. Je to zábavné. Najednou zjišťuje, že musí myslet jen na něj: na jeho ruce, na jeho rty, na jeho hlas ... A on si ji prohlíží a říká jí, že se stala celým jeho životem. A sklenky s vínem a pivem o sebe cinkají. A ona, když už je po představení, jde domů a přemýšlí o tom novém pocitu, který skrze ni prosákl jako inkoust přes papír.
"Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád, ... " ptá se, když zůstane sama. "Ale má, vždyť mi to říkal." A pak si čte básničky, mezi řádky slov se skrývá jeho tvář a jeho úsměv. Večer se před zrcadlem svléká a představuje si jeho ruce, bloudící po světlé kůži.
A tak po sobě strašně touží a ona má pocit, že je šťastná.
Tak, a teď to odevzdání," řekne on jednoho dne, když jí zase pomáhá z kabátu s plnými kapsami snů.
Tentokrát kývne ona a snaží se mu z očí vyčíst, jestli to odevzdání bude taky tak krásné. A je.
Padají hvězdy z jeho vlasů a ona je chytá do klína. Je zemí, půdou a on deštěm. A ona poznává,
že už není malá holka. Vyčesává si sponky z vlasů a jediné, co si přeje, je, aby už napořád ji hřál jeho horký dech. Stal se pro ni jediným skutečným mužem.
Ale ten jediný skutečný muž vstává, obléká se a kamsi odchází, ještě se jednou otočí, pošle jí z dálky polibek a zakřičí, že je krásná.
A ona se rozpláče a bezradně se dívá kolem sebe. Je jí jen půl. Všude je spousta mužů, a tak se k někomu z nich rozeběhne a očima se ptá, jestli by jí nenahradil tu ztracenou půlku sebe sama.
Je - li dívce šestnáct, má prázdné ruce a po kapsách nosí peněženku a doklady. Najednou stojí na pódiu a za ní se neúprosně zavírá opona.
Oxana Seidaková (4.A - 2006)
Oxana Seidaková
Nesnáším lháře
a lžu
Děsí mě smích
a směji se
Štve mě předstírání
a předstírám
Stydím se za pláč
a pláču